Jedno italské přísloví říká, že do žen a do melounů nevidíš. Přesto se ale stále snažíme nejen tu ženskou, ale obecně lidskou povahu i přirozenost rozkrýt. V tomto směru patří mezi naše nejznámější odborníky psychiatr Cyril Höschl. Ptali jsme se, odkud se v lidech – a jak ukazuje praxe, hlavně v ženách – bere schopnost i potřeba pomáhat druhým.
Čím to je, že ženy jsou ochotny poskytovat pomoc a péči ve větší míře než muži?
I když se to může zdát z dnešního genderového hlediska jako poněkud nekorektní, odpověď spočívá zřejmě v hluboké historii – v tradičním postavení ženy, která v rodině byla spíše pečovatelkou. Muž byl spíše živitelem, případně dobyvatelem či obráncem.
Je podle vás pomoc těm druhým – a teď nemyslím nejbližší rodinné příslušníky – záležitostí až vyspělejších civilizací, anebo už je to jev, který lidstvo provází od hlubokého pravěku?
Pomoc druhým není záležitost až vyspělejších civilizací, ale v určité míře je vlastní prakticky celé živočišné říši, ať už v jakékoli podobě. Můžeme sledovat altruismus a určitou solidaritu u slonů, primátů, ale i mnohých ptáků. Nemluvě o takových variantách, jako jsou vyloženě sociální společenství – především hmyz. Je to jenom otázka interpretace a lidské namyšlenosti, jestliže některé bohulibé vlastnosti přičítáme pouze sobě.
Měla pomoc bližním v průběhu dějin nějaká důležitá období, či dokonce revoluční změny?
Kulturní antropologové či religionisté by významné etapy, skoky a předěly v dějinách ve vztahu k pomoci bližním určitě našli. Nicméně přírodovědný pohled a priori předpokládá, že tyto vlastnosti jsou v nás do značné míry zakódovány a mají pouze různé fáze, v nichž se projevují. V lidské kultuře přitom hrají důležitou úlohu kodifikace především náboženské.
To jsem se chtěl zeptat: jakou roli hrálo a hraje náboženství? Je západní společnost výrazně ovlivněna křesťanstvím, kde je pomoc bližnímu zásadním prvkem? Anebo jsou muslimové či hinduisté stejní?
Při povrchním pohledu se zdá, že křesťanství vykazuje daleko větší altruismus než ostatní náboženství. Mně se ale jeví, že kupříkladu větší vlídnost, pohodu a submisivitu představuje buddhismus. Mnoho příkladů také ukazuje, že tak imperativní povinnost pomoci bližnímu a služeb hostům, byť cizím, jaké vykazuje islám, v jiném náboženství najdete jen stěží. Takže jakékoli rychlé a paušalizující závěry nejsou v tomto případě na místě. Obecně lze říci, že náboženství jako kodifikovaná etika hraje z hlediska poskytování pomoci bližnímu naprosto zásadní roli. Na druhou stranu ale nelze zapomínat, že určité zábrany v použití agrese a naopak sklony k altruismu jsou nám dány biologicky a vykazují je i jedinci, na které náboženství vliv nemá, případně má jen zanedbatelný. Jednotlivá náboženství se mezi sebou také liší – ale neřekl bych, že v sumárním výsledku. Rozdíly mezi náboženstvími jsou markantní spíše v různých historických etapách. Například křesťanství prodělalo v tomto směru dramatický vývoj, který islám ještě zdaleka nemá za sebou.
Říkáte, že sklony k altruismu i agresi jsou nám dány biologicky. V jedné studii jsem se také dočetl, že v každé společnosti se nachází určitý počet těch, kteří mají zvýšený talent či schopnost k tomu, aby poskytovali pomoc. A byly tím myšleny hlavně ženy. Je vůbec možné být obdařen „genem pomoci“?
Tohle je velmi zapeklitá otázka. Z hlediska sociobiologického skutečně můžeme uvažovat o jakémsi „genu“ pro páchání dobra či pro altruismus a mapovat jeho různé varianty a frekvenci jeho výskytu. Obávám se však, že celá věc je přece jen poněkud složitější – souvisí s utvářením jakýchsi rovnovah v evolučně stabilních strategiích chování, mezi něž altruismus nepochybně patří. Píší o tom například evoluční biolog a genetik John Maynard Smith nebo zoolog a biolog Richard Dawkins. Dawkins, Smith a další autoři poukazují na to, že výskyt každého chování v populaci je modifikován jeho úspěšností. Za všechny jeden příklad z živočišné říše, konkrétně u papoušků. Dawkins cituje případ jednoho druhu papoušků, kteří udržují nízkou prevalenci klíšťové encefalitidy tím, že si vyzobávají klíšťata, a na místech, kam jedinec nemůže, například na hlavě, si je vyzobávají navzájem. Pokud se v jejich populaci rozšíří sobectví, neochota obsluhovat druhé, začne jejich populace hynout na klíšťovou encefalitidu. Což je selekční tlak, který za určitou hranicí učiní péči o druhé opět výhodnou a selektovanou vlastností. Tím se opět začne šířit altruismus. V altruistické společnosti však může být natolik výhodné být sobcem – tedy být sám opečováván bez vlastního přičinění –, že se opět začne šířit sobectví. Poměr sobců a altruistů se nakonec ustálí na určité rovnováze, což je onen „stabilní“ poměr vlastností, jež v přírodě pozorujeme. Týká se to přitom nejenom altruismu, ale i agrese, nevěry a podobně.
Pokud jde o výchovu: Je potřeba vést děti odmalička ke schopnosti pomáhat, anebo se altruismu může naučit člověk i v dospělosti?
Altruistickému chování se nelze úplně naučit, přesto je výchova nepochybně velice důležitá. A je s ní potřeba začít v raném dětství. Agrese dospělých totiž začíná trháním nožiček mouchám v útlém věku. Vrozená vloha, tedy geny, pokud o ní vůbec uvažujeme, má spíše vliv modifikující – nastavuje pravděpodobnost, s jakou jsme schopni výzvy prostředí zvládnout a určité chování si osvojit. Prakticky to znamená, že u vrozeně psychopatických nebo sociopatických osobností je výchova téměř neúčinná. Naopak u těch, kteří mají „shůry dáno“, platí: chytrému napověz, hloupého trkni.
Trochu z oblasti sociálního inženýrství: lze lidi vychovat do podoby ideálních tvorů, kdy každý bude ochoten pomáhat těm druhým?
Odpovím velice jednoduše: lidi lze vychovávat, ale nikoli definitivně vychovat. V tom je veliký rozdíl.
Existují společnosti a civilizace, které jsou známé svou nadprůměrnou mírou péče o nemocné, slabé nebo staré?
Na rozdíl od některých expertů na tuto otázku se nedomnívám, že by mezi společnostmi a civilizacemi byl v tomto směru nějaký zásadní rozdíl. Rozdíl je spíše ve vizibilitě, čili viditelnosti určitého přístupu k bližním, než v jeho skutečném obsahu. A navíc to, co určité kultury mají „na displeji“, bývá často kompenzováno kontrastem, na který přijdeme, když se s tou kterou kulturou seznámíme důvěrněji. Například v kontrastu s českou švejkovskou povahou některé povahy asijské působí jak neobyčejně příjemně, usměvavě, vlídně a pohodově, tak ale zároveň i krutě a nesmlouvavě. Jeden kolega kdysi správně upozorňoval na to, že když jdete po japonském městě, tak se kolemjdoucí usmívají, nevrážejí do sebe, klaní se, omlouvají. Jsou zdvořilí až submisivní. Ale když demonstrují, házejí po sobě Molotovovy koktejly a neznají slitování. Naproti tomu u nás se k sobě chováme v každodenním styku jako sprosťáci, vrážíme do sebe, neomlouváme se, nikomu se neklaníme. Ale když demonstrujeme, tak voláme „máme holé ruce“. Takže v sumárním výčtu se od sebe kultury tím, co je vidět, výrazně liší. Ale součet je nakonec stejný.
Hraje z hlediska sociálního cítění nějakou roli inteligence?
Ta rozhodně žádnou roli nehraje. Skoro bych řekl, že úměra mezi inteligencí a altruismem je do značné míry spíše nepřímá.
Říkávalo se, že chudší lidé jsou paradoxně více nakloněni se podělit i o to málo, co mají, zatímco bohatí rozdávají neradi. Je to pravda?
Dělá to na mě také takový dojem. I s ohledem na to, na co jste se ptal v předchozí otázce a co jsem vám odpověděl. Ale dokázat to samozřejmě nemohu.
Myslíte, že velmi bohatí lidé dnes dávají na charitu ze zištných důvodů? Že si chtějí vylepšit image, případně vykoupit „hřích“ svého nadměrného bohatství?
Motivace k altruistickému chování mohou být velice různé. Jak u bohatých, tak i chudších. Část z nich dává svou dobrotivost najevo a snaží se tím vylepšit svůj vnější obraz, část si tím kompenzuje do značné míry špatné svědomí – někteří se skutečně snaží „vykoupit hřích“, což bývá časté u boháčů na sklonku jejich kariéry. Ale ve všech vrstvách jsou jistě i ti, kteří mají naprosto čisté a nezištné úmysly; nejde jim o nic jiného než o dobro jednotlivce, nebo dokonce i celých skupin či společenství. Dovedu si proto představit, že někdo chce svými počiny zlepšit zdravotní stav společnosti, tedy její prosperitu, jiný chce zlepšit stav životního prostředí (v němž sám žije, což jaksi umenšuje altruistický náboj jeho investic, nicméně i tak). Nebo že mu jde o nápravu věcí veřejných, například odstranění korupce, která je sociální rakovinou a má smysl do jejího potlačení investovat.
Vy sám – setkáváte se často s lidmi opravdu pomáhajícími? Co je ve vašich očích spojuje?
Setkávám se s nimi asi s takovou frekvencí jako kdokoli jiný, kdo se pohybuje ve zdravotnictví. V naší kultuře jim často bývá společná právě vazba na nějakou církev. Bývá to i určitá odtažitost ve vztahu k majetku a k penězům, často i osobní zkušenost – buď vlastní, či z blízkého okolí – s nějakým větším utrpením. Anebo prostě to, že zklamání a jistá nenaplněnost vlastního života našly v pomoci bližním alternativu, jež dává životu smysl.