Tomáš Pohanka říká, že jeho příběh o tom, jak se ocitl na vozíku a jak na něm už patnáct let žije, je docela běžný. Jenže žádný lidský příběh není psaný přes kopírák. Navíc Tomáš o sobě dokáže mluvit s velkou upřímností a otevřeností.
Jak jste se ocitl na vozíku?
Bylo to po úrazu při lezení v italských Dolomitech v červnu 1996. Uklouzl jsem na sněhu při sestupu v místě, kde se nejistilo.
Šlo o vaši lezeckou chybu?
Byla to chyba moje a chyba nedostatečného vybavení. Jako chudý student jsem si koupil lezačky, tedy speciální boty na lezení po skalách, a na turistické boty mi nezbyly peníze. Při sestupu jsem šel v ošlapaných vojenských kanadách. To byl asi problém, když mi to uklouzlo.
Co následovalo, jak běžely první dny a týdny?
Nejdříve mě převezli vrtulníkem do nemocnice v Bolzanu. Tam mě stabilizovali, našli mi krev v hlavě a v plicích. Taky mě operovali – měl jsem nestabilní frakturu Th10–Th12 spojenou s přerušením míchy, rozdrcený obratel C5, což ale byla stabilní fraktura jen s lehkým porušením míchy. Takže horní část těla mi funguje dobře. Po týdnu následoval převoz sanitkou do nemocnice v Českých Budějovicích, kde jsem prošel traumatologií a rehabilitací s občasnými návštěvami na urologii. Dál asi šest týdnů v Kladrubech a v květnu 1997 jsem byl zase v normálním světě.
Jaké bylo zařazení do toho normálu?
V době úrazu jsem studoval ČVUT, Fakultu elektrotechnickou, chtěl jsem se tedy na školu vrátit. Jenže jsem se vrátil na vozíku – na Strahovské koleje, které byly v roce 1997 bez bezbariérových záchodů a sprch. Přišel jsem z nemocnic a rehabilitačních ústavů, kde je vše přizpůsobeno postiženým a jedná se s nimi v rukavičkách. A najednou musíte kousat realitu všedních dnů, kdy si nemůžete ani normálně dojít na záchod. Také jsem měl záněty močových cest, prostě ty běžné věci, jimiž si prošel každý člověk po úrazu míchy.
Jak jste to zvládal po mentální stránce? Vnitřně se s takovou změnou člověk určitě nevyrovnává rychle.
Psychicky jsem na tom byl špatně a ten stav trval zhruba půl roku. Právě na začátek návratu na vysokou školu si vzpomínám jako na asi nejhorší období. Spoustu lidí, o kterých jsem si myslel, že jim na mně záleží, jsem od té doby neviděl nebo se chovali jen jako náhodní kolemjdoucí. Ale zase to mělo klad, že se oddělilo zrno od plev.
Co vás v tu chvíli drželo nad vodou?
Na strahovském pokoji jsem po návratu žil s přítelkyní, která mi hodně pomáhala. Po půl roce jsme se sice rozešli, ale jsem jí vděčný za ten nejhorší půlrok v mém životě, kdy byla se mnou.
Díky čemu se situace posléze zlepšila?
Je to možná paradoxní, ale stejně jako se mi při sportu přihodil úraz, sport mě částečně zase dokázal dostat nahoru. Hlavně plavání a lyžování na monoski. Dost mi pomohl i počítač a – někdo se může divit – hraní počítačových her po síti. Za computerem je totiž jedno, jestli sedíte na židli nebo na vozíku. Před úrazem jsem sice k počítačům moc netíhnul, ale po něm mi prakticky nic jiného nezbylo. Byl jsem členem strahovské počítačové a síťové komunity, což mi vyplňovalo čas a bylo to dobré i z hlediska sociálních kontaktů – potkal jsem nové lidi. Přes hraní her jsem se dostal k tomu, jak počítač funguje, jak pracuje v síti, a začal jsem se touhle sférou zabývat detailně. Teď mě počítače dokonce živí, starám se o ně na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích.
Vrátily se pak ještě ty těžké chvíle?
Asi dva roky po úrazu. Jezdil jsem tehdy často s olomouckou Fakultou tělesné výchovy a sportu na monoski do Jeseníků, a protože jsem to moc neuměl, řešil jsem vše silou. Přetížil jsem si při lyžování šlachy na obou rukou tak, že jsem s nimi skoro nemohl hýbat. Strávil jsem tehdy opravdu bolestivý rok na posteli doma. Starali se o mě rodiče a za to jim patří můj nezměrný dík. I když jsem ale ležel s ochrnutýma nohama a bolavýma rukama na posteli, věděl jsem, že jednou zase budu jezdit na vozíku a budu mít alespoň ruce zdravé. To mě taky drželo nad vodou.
Bylo pro vás těžké sehnat zaměstnání?
Pokud člověk na vozíku nebydlí ve větším městě, má to poměrně obtížné. Tím nemyslím sehnat státem dotovanou práci z domova. Samozřejmě je obrovská výhoda, když člověk něco umí. V případě vozíčkáře je na prvním místě právě ta práce s počítačem – tím ale myslím něco víc než psaní ve wordu a klikání na internetu. Je to ovšem někdy začarovaný kruh, protože nejvíce věcí se člověk naučí až ve chvíli, kdy už práci má a musí v ní řešit nové úkoly.
Kolikrát jste si za těch patnáct let říkal: co by bylo, kdybych tenkrát…? A má vůbec smysl si to říkat?
Občas si kladu otázku, jakým směrem by se můj život ubíral, kdybych tenkrát nespadl, vrátil se s ostatními do autobusu a život by pokračoval tímhle směrem. Ale smysl to asi nemá.
Zkuste charakterizovat váš život před úrazem a dnes.
Byl jsem dvaadvacetiletý kluk a snažil jsem se co nejvíc užívat života. Urvat, co se dá. Lezl jsem po horách, trávil jsem týdny na kole a jezdil po Evropě. Dneska bych to nazval horečnatým štvaním za zážitky. Myslel jsem si, že o tom život je. Třeba ano, ale na vozíku už to v takové míře dělat nejde. Člověk se přeorientuje na něco jiného – ovšem pak jde o to, zda v tom také najde uspokojení. Dneska je můj život usedlejší. Sportuju rekreačně, protože mě to baví a cítím se při fyzické námaze dobře. Otázka je, jak mnoho je tato změna způsobena životem na vozíku anebo zda to přijde samo s postupujícím věkem. Je mi třicet sedm a svůj život bych bez uzardění pojmenoval „klidné vody“. Mám práci, která mě baví, můžu sportovat, mám fungující zdravou rodinu, přátele. Co víc může člověk chtít?
Mimochodem: rodina – je větší životní změnou úraz, nebo manželství a narození dětí?
Větší změnou byl úraz. Díky mé ženě byl přechod vztah–svatba–rodina–děti přirozený a nenásilný. Byl to vývoj, jaký asi zažije každý průměrný muž.
A v čem člověka změní věk?
Vážím si normálních věcí, jako je třeba to, že přijdete z práce a čeká vás usměvavá rodina. Změna se projevuje i v tom, že mě už nelákají extrémní sportovní věci. Například o prázdninách 2010 jsem vyjel s kamarádem na handbiku na Dachstein ke spodní stanici lanovky, kam až vede silnice. Ale už jsem cítil, že to pro mě úplně není. I když možná ještě něco zkusím, abych si dokázal, že nejsem tak starej.
Po čem ještě toužíte?
Mám touhy jako postavit vlastní dům, možná mít trochu lepší práci… Myslím, že na tyhle touhy ale vozík vliv neměl, měl bych je asi jako zdravý. V zásadě se mám moc dobře. Jsem takový spokojený paraplegik.